Nad rovinou bez konce v barvě šedozelené stepní trávy se tetelí rozpálený vzduch. Jeho poryvy odnášejí žlutooranžový prach pisty bokem od zadních kol motocyklů a kutálejí stranou kotouče uschlých bodláků. Naše pohledy míří dolů Kalmyckou stepí tam, kde čeká Kaspik, Dagestán, Kavkaz a Čečensko. A já si tak říkám: kde je hranice mezi dobrodružstvím a hazardem?
Když přijedete do Ruska poprvé, máte tisíc různých a zaručených informací, ale nevíte zhola nic. Když sem přijedete například potřetí, žádným informacím už raději nevěříte, ale pořád víte prd. V tom je jediný posun. Rusko je veliké, těžko uchopitelné, stejně těžko pochopitelné, lákavé a štědré na zážitky. A ty, jedno zda dobré nebo špatné, budou pokaždé zaručeně silné.
 Napříč staletími
Tentokrát míří moje tužka přímo na východ k Volze, skrze kraj donských kozáků do historicky nezapomenutelných míst druhé světové války, do Volgogradu. Dalšími cíli jsou Astrachaň, město na deltě ruského veletoku, Kaspické moře a nakonec Kavkaz, do něhož bychom chtěli přijet přes čečenskou metropoli Groznyj, město rozbořené nedávnými válkami ruské armády se separatisty. Hora Elbrus a ruská riviéra u Černého moře už je potom jenom třešničkou na zákusku, odměnou za odvahu (je to vůbec to správné slovo?) zabouchat na bránu Čečenska. Exkurze několika věky byla vyprovokována historií kozáckého povstání na Donu a Volze za legendami zvěčněného atamana Stěnky Razina: „…potřebuji vaši věrnost a odvahu! Nebojte se odplaty… Je na čase potrestat bojary! Nebudete přece pořád ohýbat hřbety, pomstěte se svým trýznitelům! Jsou horší než Tatar nebo Turek… Já vám chci dát svobodu!“ Kraj podél řeky Achtuby zase láká připomínkou chánů a Zlaté hordy, donskými stepmi zase vedly přístupové cesty k tehdejšímu Stalingradu a pojmy kavkazského místopisu jako je Groznyj, Osetie, Abcházie jsou zase až příliš aktuální. Vydejme se na cestu. Nikdo z nás nevidí na její konec. Co nám dá? A o co přijdeme?
Mamajev kurgan
Každá příležitost je dobrá k tomu, aby si uniforma řekla o úplatek. Nejdříve je to ukrajinský policista, po včerejším svátku ještě v patřičném stavu, který se nestydí říct si za pět motocyklů nerespektujících stopku pět set eur. Dalšími jsou ruští celníci v Novoazovsku, kterým se nelíbí, že jsme si vybrali jiný hraniční přechod pro vstup do Ruska, než jaký nám určili o patnáct set kilometrů dále na západ v Užgorodu. A protože vědí, že si nechceme zajet 300 km, nastavují dlaně. V obou případech, a pro příště to platí zrovna tak, pomůže trpělivost, smlouvání a především přetvářka, že vlastně máte spoustu času. Když se jim na hranici začnou střídat směny, jsou to nakonec oni, kdo ztratí nervy a ustoupí na zlomek původní ceny.
Za zády Marjupol, ocelové město s dýmajícími rezavými komíny, za které by se nemusel stydět ani Jules Verne, před sebou Rostov na Donu a pak federální trasu M21, jejímž směrem v létě 1942 táhly kolony německých armád. Co zastávka, to pojem: vlevo Millerovo a Doněck, na východ Bělaja Kalitva, Tacinskij, Morozovsk, Surovikino a Kalač na Donu, u které Rusové v zimě 1942 uzavřeli smyčku kolem stalingradského kotle. A pak se před vámi objeví ve své velikosti ON, v ploché stepní krajině, posazen do ohbí matušky Volhy – Volgograd, dříve Stalingrad a ještě předtím Carycin. Miliónové město, nad kterým se z jediného vršku tyčí obří, 85 metrů vysoká socha Matky vlasti (Rodina Mať), doširoka rozmáchnutá mečem na západ, obličejem a druhou rukou pak k východu za Volhu, odkud vyzývá národ k boji proti nepříteli.
 Tomu kopečku se odnepaměti říkávalo
Mamajova mohyla (Mamajev kurgan) podle někdejší tatarského náčelníka, jen za války měla označení kóta 102. Kdo držel tuhle kótu, měl dělostřeleckou kontrolu nad přístupy k městu, nad Volhou a nad zásobovacími cestami v zavolžských stepích. Kdo měl kurgan, měl vítězství! Podle pamětníků bylo v návrší po válce více železa než hlíny a ještě deset let po ní tu nerostla ani tráva.Rodina Mať se začala projektovat už v roce 1959, stavba začala v roce 1967. Úkolem doby bylo dohnat a předehnat USA. Proto je skulptura vyšší než Socha svobody. Matka vlast je z betonu symbolizujícího jako nejlevnější materiál prostotu, její ruce uvnitř drží 45 ocelových lan o tahu 60 tun v každém. Meč je z hliníku, vyroben a aerodynamicky optimalizován v leteckých závodech. Jeho délka je 33 metrů.
Najít ve Volgogradu Mamajev kurgan není nijak složité. Když přijedete od západu, projedete městem až k řece a podél ní se dáte proti proudu. Minout jej nemůžete. Na parkovišti motorky ochotně pohlídají za pár rublů milicionáři, takže je možné se i převléknout a nechat věci na místě. Široké schody bez konce stoupají k památníku kolem nadživotního rudoarmejce s tváří maršála Čujkova, atmosféru tvrdí dobová hudba a autentické zvuky bitvy, která trvala 200 dnů a na obou stranách se jí zúčastnilo přes dva milióny lidí. Navzdory všudypřítomnému ruskému patosu na vás tohle místo musí udělat dojem. A když se otočím pohledem za řeku, spatřím rovinu veliké země protkanou klikatými rameny Volhy a Achtuby, horkou step kazašského pohraničí. Všechno je ještě před námi. Pět horkých motorů překoná hráz volžské elektrárny a zmizí na východě.
Žár a sůl
Třicítka tu není žádná teplota. Jsou dny, kdy je 58 °C. Suché a extrémní kontinentální klima přináší do stepí žhavá léta a drsné zimy. Podobně jako vádí na Sahaře, zařezává se klikaté koryto řeky Achtuby do vyprahlé stepi a kreslí tak zelenou klikatici v jednotvárném okolí. Na jejím písčitém břehu je spousta klidných míst ke stanování, rybaření nebo jen na koupání. Je jasné, že tady už nečekejte nic jiného než terénní cesty a písek. Místy cesta úplně mizí v lopuší a je nutné se doslova poslepu prodírat zelenou tmou. Kvůli dočasné zdravotní indispozici se dívky střídají za řídítky „Dakara“. Potíž je v tom, že Lulu na něm seděla snad jen na výstavě. Přesto dává následujících 90 km hustým provozem i terénem ve stupačkách k tábořišti bez jediného zaváhání.
Tok rašelinově hnědé vody Achtuby je rozvážný, ale silný a svým proudem klade na plavce adekvátní nároky. Přesto je to jedinečná příležitost smýt ze sebe sůl celodenního potu, a to i navzdory neodbytné přítomnosti ovádů a komárů vskutku ruské velikosti. To proto, že ve vodě sto kilometrů vzdáleného jezera Baskunčak se příliš neosvěžíte. Jde totiž o solné jezero s koncentrací minerálů, podobné Mrtvému moři. Baskunčak leží bezprostředně u kazašské hranice a protože je tu závod na zpracování soli Bassol, vede sem slušná asfaltka. Odtud na jih už ale musíte stepí ve stupačkách. Ke břehům jezera proudí davy místních s kanystry sladké vody v rukou. Odhlédnu-li od kultury, je možné to považovat za jakýsi druh lázní.
 Slané uschlé bahno je ale pro jízdu s motocyklem zrádné. Při pokusu dostat se na výhodné místo k fotografování se boříme do slaného černého asfaltu.A pak už naše stroje uhánějí prachem pist na jih. Orientačním bodem je vlevo nejvyšší „hora“ Zavolží Bogdo se svými 152 metry. Cesta vede na vesnici Zelený Sad, o kterém ale jeden místní klučina v Baskunčaku říká: „…tam ale nic není. Všechno prakticky shořelo. Držte se vlevo od hory.“ Uniformovaní strážci přírodní rezervace Bogda ještě upřesňují, u kolikátého sloupu elektrického vedení máme odbočit na jinou pistu vyjetou v oranžové stepi. Jde to dobře i na cestovních pneumatikách. Písek ve stepi má jen krátká místa hlubších přesypů, která lze řešit dostatkem rychlosti a plynu. O pár dní později už jedeme stakilometrové přesuny stepním terénem, protože žlutooranžová hlavní trasa zanesená v mapě (ekvivalent evropské rychlostní silnice) jednoduše neexistuje. A jeden místní chlapík v Komsomolském k tomu s mávnutím ruky dodává: „…na tu silnici se už vyčerpaly peníze za Gorbačova. Dneska se čerpají peníze na její opravu, ale ta silnice tu nikdy nebyla…!“ Namísto ní jen rozježděná kolej stepí rozpalovaná sluncem. Myslím, že tohle jsme přesně hledali!
Astrachaň, Kaspik...
Metropole v deltě Volhy je typickou ukázkou lesku i bídy ruského města současnosti. Mezi prosklenými novostavbami se krčí dřevěné pokřivené roubenky z předminulého století, na polozbořených zdech jásavé billboardy sdělující snobům, že golfová sezóna právě začala, mezi zástupy volh a žigulíků nabubřelé X5, Q7 nebo lexusy. Značení není ve městě žádné. Turisté sem nejezdí a místní to znají. Po hlavní třídě minete rozsáhlý komplex staré astrachaňské pevnosti, kterou před staletími dobyl a z jejíž věže srazil bojara v kožichu Stěnka Razin. A pak už jste u mostu přes Volhu. To je jediné, co víte – je nutné se dostat na druhý břeh. Zbytek je na vaší orientaci a sluníčku. GPS? Zapomeňte, nejste v Moskvě nebo Petrohradu.
 Přístup ke Kaspickému moři je trochu složitý pro četné pobřežní rákosí a bažiny. Obecně platí, že čím více na jih, tím spíše se vykoupete. Během jediného dne přetínáme, z velké části ve stupačkách, Kalmyckou step, míjíme osamělé, v pustině zapomenuté usedlosti se stejně v čase zapomenutými obyvateli. Skupinka Kalmyků, z nichž jen jediný mluví rusky, kope ve stepi sedmimetrovou studnu. Pět zaprášených motocyklů a ukoptění opálení běloši jsou pro ně zjevením. Ptám se na cestu a rusky mluvící ochotně radí, dokonce i jakousi mapku načrtne. Mezi řečí se dovídám, že je farmářem, který koupil tenhle kousek pustiny, aby tu mohl pást kozy a ovce. Jeho náčrtek je velmi primitivní, ale přesný. Dovede nás k železnici, žene makadamem podél náspu a na dalších třiceti kilometrech nás skutečně odvede k asfaltové silnici. Letíme k dagestánské hranici na Kočubej a potom odbočujeme k pobřeží. Terén se mění z písečného na hlinitý. Hlavou mi bleskne, že tady, až zaprší, najdou někteří z nás své limity.
Koupání v mělkém a minimálně slaném „moři“, o kterém všichni ze školy víme, že je vlastně jezerem, je parádní. Motorky zajedou až k vodě a jsme tu sami, myslím, že v okolí desítek kilometrů. Radost nám tu může zkalit snad jediná věc: temný, ocelově šedý závoj, blížící se po obloze s nitkami modrobílých blesků. Nejvyšší čas se sebrat a pádit terénem alespoň na gruntovku vedoucí na Kizljar. A na ní nás také přívalový déšť dohání. Nacházíme útočiště v magazínu v jediné významnější vesnici na cestě, děvčata dostávají od prodavaček čaj, salám a bonbóny. Z nebe padají provazy vody a mění prach cesty v bláto, plní louže, odskakují od kapot traktorů zaparkovaných na návsi. Díky bouřce vypadává navíc elektrické vedení, což v důsledku znamená, že nenatankujeme benzín. Když jednu hodinu strávíme v obchodě a druhou na čerpačce čekáním na proud, rozhodujeme se zariskovat a vyrážíme do bláta rozvodněné gruntovky. Je to na silničních pneumatikách taková adrenalinová zábava, držet naložený kolos v kurzu. Aby se vzorek dostatečně čistil, jede se místy 80–110 km/h a bahnité pastičky diktují reakce tělesným svěračům. Pro tyhle okamžiky člověk-blázen jede až sem, na dagestánský blátivý břeh Kaspického moře. Přitom když to budu chtít pěkně rozbít na trsátka, mohu si vystačit s kteroukoliv horší polňačkou v Čechách… Nakonec se s benzínem vystačí až do osady Karla Marxe, kde také začíná asfaltka na Kizljar, pohraniční město s Čečnou. Pro jednou nám to zase vyšlo.
Pevnost Apačů v Bronxu?
Jeden z mých kamarádů přišel na pěkný prázdninový vtip: „Co jsi dělal v létě o dovolené? Registroval jsem se v Rusku…“ Že vám to nepřijde vtipné? Mně k popukání. Jde o registraci cizinců k pobytu na území Ruské federace, kterou musíte provést do 72 hodin od překročení hranice. Jindy jsme to řešívali za pomoci nějakých známých na cestě. Letos, vyzbrojeni informací, že to lze provést i prostřednictvím hotelů (už neplatí!), jsme v zákonném limitu vzali útokem státní hotel v Charabali. Jenže byla sobota. To se ani v Rusku nepracuje, takže jsme si za patřičný poplatek rovnající se dvěma nocím v hotelu, několikahodinovým čekáním a s pomocí děžurné vymohli milicí požehnaný odklad do pondělního večera, abychom se nestali nelegálními. Cíl naší cesty zanesený v emigrační kartičce, tedy Astrachaň, jsme projížděli v neděli. Dospěli jsme k tomu, že registraci provedeme v dagestánské Machačkale, ale nakonec (díky většímu podílu off-roadu a nižším denním průměrům) jsme museli změnit plán a vyhledat stanici milice v Kizljaru. Jak jsme se později dověděli, do Machačkale bychom se stejně nedostali, protože tam ten samý den zastřelili náměstka kdovíjakého ministra a silnice byla zavřená.
 Kizljar v historii proslul nožířským řemeslem a o místních na celém Kavkaze se ostatně dobře ví, jak zacházejí s noži. Současný Kizljar jsme zažili jako betonem a kordony policistů s automaty obehnanou pevnost, pomalu na hranici výjimečného stavu. Když jsme si to přihrnuli k bráně policejních kasárna, měli jsem rázem hlavně „ákáček“ všude kolem. Jak se později ukázalo, byli jsme po dvou letech jediní turisté v oblasti, a tehdy to byl shodou okolností nějaký Čech, kterého našli v horách s uříznutou hlavou. Pozdvižení bylo ještě větší, když Rusové zavětřili, že chceme přes hranici do Grozného. Všichni přece jezdí na dovolenou k moři, do Řecka nebo do Francie. Copak je to asi za ptáčky, že chtějí do Čečenska?! To, co následovalo, by vydalo na slušný paperback a málokdo by tomu stejně byl ochoten věřit. Zkrátím to. Registraci jsme nedostali ani tady a jako nádavkem k tomu výrazné doporučení vypadnout z téhle horké půdy. Registrovat jsme se pokusili ještě v Nalčiku pod Elbrusem, ale i tam měli takovou zvláštní pracovní dobu, že jsme se nakonec rozhodli nechat to „vyhnít“. Lze se jen dohadovat, jakou „náhodou“ jsme bez registrace prošli všechny kontrolní punkty na cestě včetně hranic v přístavu Port Kavkaz. Do Grozného na kafe jsme si tedy nezajeli a ve světle dalších vojenskopolitických událostí jsme si nejspíš ušetřili nějaké potíže. Znovu bych to asi nezkoušel.
Elbrus: trochu horký led
Oklika stepí vede zpátky přes Kočubej, Něftěkumsk do Pjatigorska a Nalčiku. Z Baksanu stoupá silnice údolím stejnojmenné řeky na Tyrnyauz a pak ještě výš pod Elbrus, což je vzdálenost přes 100 km – zatáčky, mosty, krávy na cestě a stoupající nadmořská výška, kterou hned poznáte na výkonu. Když se pokoušíme ubytovat v jedné vesnici, snaží se nás po počáteční přívětivosti spíše vypudit a omlouvají to strachem z cizinců. Včera tu prý někdo vystřílel auto plné policistů. Lidé mají strach. Jedeme dál a zjišťujeme, že s přibývající výškou se tu spíše přitápí než ochlazuje. Nocujeme v rekreačním komplexu Nalčiské univerzity a druhý den po ránu nám jeden místní ukazuje místo před hotelem Čeget, kde před třemi dny zase někdo vyhodil policejní auto do vzduchu. Podezdívka plotu je rozbitá, okolí očouzené. Dívám se dokola po čarokrásné přírodě Kavkazu, vzpomínám na knihu Na hrudi obra oblázek zlatý a přemýšlím, co lidi v té kráse nutí být tak krutými ve jménu ideálů?
 Dojedeme si pod lanovku na Elbrus, ale jen fotíme. Už jsme si odhlasovali, že nahoru lanovkou nepojedeme. To je pro bábovky, my si raději zlámeme kosti a motorky při pokusu o výjezd k elbruské observatoři ve 3200 metrech nad mořem.Cesta či spíše místy stezka je to pěkná pro vyznavače horské turistiky. Nějaký ten kamzík by jí taky ocenil. Třímetrákové motorky jsou ale jiného názoru, poskakují po kamení kousek od okraje srázu, rozřezávají si zadní protáčející se pneumatiky a trvá to snad hodiny, než vystoupají asi dvě stě metrů pod hvězdárnu. Tam už jsou balvany na úzké pěšině tak velké, že by se stroje musely doslova vynést. To je bod obratu, a nejen ve smyslu k Elbrusu. Odtud začíná cesta domů, což je pořád přes tři tisícovky kilometrů. Otáčíme se zády ke gruzínské hranici a velkou oklikou projíždíme Kabardino-balkarskou a Karačevo-čerkeskou republiku a přes kozácký Majkop a Apšeronsk do Tuapse. Ruská riviéra nás vítá agresivními řidiči, nepříliš vábným kempem s plnými záchody a netekoucí vodou. Rozbouřené moře vrhá kalné vlny proti betonovým vlnolamům a my víme, že naše dobrodružství v Rusku je u konce. Cesta sice ještě nekončí, do Port Kavkazu na loď do Kerče je to půl dne cesty a přechod hranice na Krym zabere pět hodin, ale to už je jiný příběh. Na Krymu čeká jenom rekreace a člověk tu má, málo platné, bezmála pocit, že je jen za humny.
Katarze na závěr
Ta je při takovém výletu pokaždé důležitá. To poznání a vděk za to, kam člověk patří. Jeden otrávený policista, listuje mým zaplněným pasem, se mě zeptal, co mě vede k tomu, abych jezdil do Ruska. Snažil jsem se upřímně pochválit lidi, krajinu a tak. „Tak proč se sem nepřestěhuješ?“ zněla jeho poslední otázka, která vlastně ani nečekala na odpověď. Tentokrát nám to hledání dobrodružství zase vyšlo, i když to nebylo bez vady. Ale co nemá kaz? Pět motocyklů urazilo bezmála devět tisícovek kilometrů v nepříliš snadných podmínkách. Drobné technické komplikace se nám nevyhýbaly, ovšem největším překvapením všech těch kilometrů byla sedmsetpadesátka Ural Retro, která dokázala projet totéž, co endura věhlasných značek. Končím slovy jedné z mých oblíbených knih: „…cirkus odjel. Představení nebylo špatné a lvi sežrali krotitele. Na návsi zůstaly díry po kolících a kruh vysypaný pilinami, ale čas možná jednou smaže i tyhle stopy…“
Poděkování za podporu přerozličného druhu patří cestovní agentuře Moravia Contact, Klubu cestovatelů po Rusku a firmám Hamouz-ET Kladno, Lojzo, Grave a FSB.
Zdroj: Supermoto 10/08
Autor: Pavel Suchý
 |
Mezi oblíbené
RSS/XML
RSS feed komentářů