Teplé počasí zůstalo někde doma. Z Kanálu už duje podzim, který sice občas ukáže modrou oblohu, ale laskavost babího léta je tatam. Probouzím se pod širákem na betonu německého bunkru, vřesoviště kolem občas obveselí malí světlí králíčci, hluboko pode mnou studený příboj a na horizontu trčí ocelová hlaveň pana Kruppa. Ostře kontrastuje s mírumilovností toho rána. Vítejte na Jersey v Normanském souostroví.
 Zatímco americké New Jersey zná kdekdo, největší ze čtveřice Normanských ostrovů, jehož emigranti dali tomu americkému místu jméno, není tolik profláknutý. Není to totiž ani Mallorca, ani Kanáry nebo Djerba, aby jeho pláže plnily katalogy středoevropských cestovek. A přesto jsou Channel Islands, jak Normanským ostrovům trefněji říkají Britové, synonymem teplých prázdnin. Všechno je totiž relativní a ponoříte-li se v atmosféře kanálu La Manche do historie, nestačíte se divit rozličným úhlům pohledu.
Od mamutů po Angličany
Když jsem si večer na Moltkeho dělostřelecké baterii chystal spaní pod v tu chvíli hvězdnou oblohou, využil jsem závětří, které skýtaly střílny nad mořem. Ještě než jsem se propadl do snů, vzpomněl jsem si, jak nás ve škole učili, že se v noci pobřežní vítr obrací. Jasně, že jsem se nad ránem vzbudil chladem na návětrné straně bunkru, kolem šustily obaly včerejší večeře a já se musel smát sám sobě a tomu nekonečnému lidskému snažení najít úkryt před vším, co stejně musí zákonitě přijít. A jak tak ve spacáku sedím nad tou vodou, za sebou betonovou štěrbinu pro vystrašené oči wehrmachtu, vidím před sebou na kost zmrzlé a zaváté moře doby ledové. Na něm stáda mamutů a jim v patách jejich lovci, kteří na Jersey v jeskyních La Cotte de St Brelade před čtvrt miliónem let zanechali své stopy. Stejně jako mamuti neunikli svému osudu, neschovali se před ním ani kluci z tisícileté říše. Neujdu ani já ani vy tomu, co musí přijít, a pokud si myslíte, že tu nezmoknete, máte jednu jistotu: zmoknete, to si pište!
Zatímco mamuti a jejich lovci sem přišli po svých, Římané, kteří ostrovu říkali Césarův, už přiveslovali na lodích a kraj nazvali Angia. Jejich osud se rozhodl tisíce kilometrů (vlastně mil) odsud a dlouho po nich tudy šli Keltové a po nich Vikingové, s rohy na přilbách jako bikeři v ulicích hlavního města Jersey St Helier. To tihle seveřané použili poprvé jméno Jersey a po nich také nese souostroví český název Normanské ostrovy. To vychází zase z francouzského pojmenování Illes Anglo-Normandes. Další perioda totiž patřila soupeření Anglie s Francií. Je patrné, že ostrovy byly před příchodem éry raketových přepadů strategickým místem a jejich význam dal tvář jejich krajině zježené množstvím strážních věží, hradů, pevností a nakonec také betonových bunkrů.
 Mnoho věží postavili ostrované patřící pod anglickou korunu v době napoleonských válek, ale příchodu Francouzů se Jersey stejně neubránil. Hodně obyvatel pak odcházelo do Nového světa, kam dovezli své tkalcovské umění, postupy rybaření i zručnost ve stavbě lodí. Konec předminulého století pak patřil novým komoditám, které na rozdíl od stavby plachetnic dorazily i k nám tkaniny zvané žerzej nebo hnědé plemeno krav džerzejek. Jejich stáda spásají zelený ostrov dodnes. A nemusíte mít ani enduro, abyste jim vjeli bezmála až do tlam. Stačí odbočit z hlavních silnic.
Německé intermezzo
Mnoho z nás, kteří se vydají do těchto končin, přitahuje krátké, ale historicky intenzivní období německé okupace Normanských ostrovů a závěrečná dějství německé přítomnosti v Normandii. O té později. Normanské ostrovy byly jediným kouskem
britské koruny v Evropě, kam vpochodovaly boty německých vojáků. Angličané v ohrožení vlastního pobřeží v létě 1940 celkem bez protestů opustili tohle území, které Němec potom důkladně opevnil, skoro podobně jako samotnou pevninu. Oficiální dějepis ostrovů hovoří o evakuaci 8000 obyvatel do Británie. Dvanáct set jich skončilo v německých táborech. Řídká ovšem nebyla ani kolaborace s okupanty (www.jerseywartunnels.com). Žít se přece chce v jakékoliv době!Když o něco východněji hřměla bitva Dne D ohlašující konec Němců ve Francii, na Jersey byl klid. Myslím, že největší rámus tu dělali strachy se třesoucí kluci v betonových bunkrech vyhlížející spojenecké loďstvo. To nakonec přece jen připlulo. Ale až v květnu 1945, kdy na ostrovech nebyl jediný Němec. Britové tak sami definitivně pohřbili minimální strategický význam ostrovů pro budoucí dobu.
V tuhle chvíli, a zajímá-li vás právě tohle, je určitě lepší, když tu jste v sedle endura, které vás bez potíží proveze cyklistickými stezičkami na pobřeží až k bunkrům. Nemusíte se bát. Pokud nebudete svou jízdou a chováním zbytečně nikoho provokovat, místní vám spíš zamávají motorka nebo kolo, tady je to skoro jedno.Potom můžete se zachováním základních hygienických pravidel na bunkrech klidně bivakovat, vysoko nad mořem si užívat onen „německý pohled na věc“, očima pátrat po dalekém obzoru a v duchu se posmívat všem, kdo tři sta metrů nad vámi platí v prvotřídním hotelu půl druhé stovky liber za pokoj s výhledem na moře. A bez romantiky, bez vůně vřesoviště a zvědavých pohledů poskakujících králíčků. Ti navzdory povedené scénce anglického divadla Monty Python nejsou masožraví a nezardousí mi do rána krk!
So British! So funny!
Jestliže obyvatelé francouzské Bretaně už jsou tak málo Francouzi, nepřekvapí, že ostrované na Jersey jsou téměř ryzími Brity – nejen státní příslušností. Jersey sice poskytuje hodně pracovních příležitostí cizincům z východu, ovšem v duchu sloganu z průvodce je ostrov i s hlavním městem St Helier tolik britský. Uličky a silničky jsou tak na jedno auto a křivolace se motají po kopcovitém terénu. Jízda vlevo je samozřejmostí a speciálně v podmínkách Jersey chce koncentrovanou pozornost a klid, což se za řídítky ne vždy daří. Ostrované zásadně nikam nespěchají a věkový průměr řidičů je spíše vyšší. Proto je provoz poněkud plouživý a za zatáčkou lze čekat snad cokoliv, např. napříč silnici zaparkovaného koně, kterému se nejspíš sekla řídicí jednotka – nechce se nechat ze silnice odvést. Blokuje provoz, ale nikdo nic příliš neřeší. Auta stojí, starší dáma koně laská a přemlouvá. Kdoví ovšem, zda kůň není dovezen z Francie? Rozumí její angličtině? Co to zkusit maďarsky? Zvíře stojí. Já také – zadkem za zatáčkou čekám, zda to šedivý gentleman v půl století starém, krásném, dřevem vyloženém, ovšem asi nijak úžasně brzdícím Morrisu zastaví. Rozhoduji se bleskově a volím únik z vesnické idylky po chodníku.
 Na Jersey platí britské libry, ovšem jakýkoliv automat na anglickou jednolibrovou minci budete hledat marně. Ostrované mají vlastní jednolibrovou bankovku. Je na ní královna Alžběta ve společnosti vodotiskové krávy „džerzejky“. Oficiálně tenhle papírek v Británii neplatí, jelikož to není mince. Já si ale myslím, že tím pravým důvodem je právě hovězí společnost královny Matky.
Ostrov neměří na délku víc než nějakých 18 km a v nejširším místě může mít stěží kilometrů 12. Přesto je protkán množstvím silniček a cestiček, že se na něm dá několik dní pojezdit a vybírat si, doslova vyzobávat to nejlepší. Když se mi nelíbí civilizované jižní pobřeží, jsem za pár minut o samotě na severním pobřeží plném romantických útesů, a naopak. Jakkoli nejsem milovníkem velkých měst, návštěvu St Helier doporučuji – protože je to město veskrze malé, ač hlavní. Nádhera jeho anglické kamennosti s množstvím kostelů a obchůdků, s přístavem a ostrovní pevností Elizabeth Castle naproti umí bezpečně přenášet časem a přitom na vás odevšad dýchá jakási domáckost, že se člověk nemusí bát nechat motocykl i s věcmi stát o samotě.
V St Helier je asi šest středních až větších motoobchodů se specializací na různé značky. Pro výlet na Jersey jsem poněkud podcenil přemíru zážitků, které měl řetěz mého Bigu už za sebou – rok předtím zvládl černomořský Krym a krátce před Jersey i daleký Dagestán. Myslel jsem, že na skok na západ ještě vydrží. Dálnice a ustavičný déšť byly ovšem poslední kapkou, a tak jsem se rozhodl věc řešit na Jersey. Ve všech šesti prodejnách v St Helier se ovšem odehrál přibližně stejný dialog:
„…řetěz 525? Kolik článků?“
„Sto šestnáct,“ odpovídám mechanicky.
Po chvíli listování v katalozích se prodavač ptá: „A na co to je, pane?“
„Na osmistovku déerko,“ a už vím, že nepochodím, načež mě obchodník pokaždé dorazí otázkou: „…co je to za rok? Two thousand…?“
„Devadesát pět,“ smečuji. Chlapík se zatváří asi tak, jako že v tak dávné prehistorii tu snad ani tenhle ostrov ještě nestál a že nemůže sloužit, snad jedině objednat z Francie, ale to si tam umím také zajet sám.
Předběhnu. Řetěz mě dovezl až domů. A poučení z téhle bajky? Nepodceňujme stav naší techniky. To za prvé. A za druhé si nemysleme, že když máme zánovní motocykl jen sotva čtrnáct roků starý, že na něj všude všechno koupíme. Letí to. I tady na Jersey, kde život plyne klidně.
 Dokola kolem
Po starém panu Harmsworthovi zůstala nad útesem na Mont de Rozel dřevěná lavička. A na ni jeho přátelé po jeho smrti přišroubovali kovovou destičku, ze které se dovíte, že moře bylo velkou láskou starého pána a že na téhle lavičce strávil poslední roky života pohledem na vodu. Pěkné. Sedím na ní a napadá mě, že si pan Harmsworth uměl vybrat. Přátele i hobby, které lze provozovat na stará kolena, zejména na ostrově v moři. Nad hlavou mi letí temné, nízké černé mraky plné vody. Letí od Normandie a já vím, že na včerejší slunný den, kdy se dalo i koupat v křišťálové studené vodě zátoky De Leqc, zůstanou jen vzpomínky. Další dny budou patřit zase nepromokavé kombinéze.
Na kolenou mám mapu Jersey vydanou místní radnicí. Kolem dokola ostrova jsou symboly vraků potopených lodí se jménem i letopočtem jejich tragédie. Jsou jich asi dvě desítky. Námořníkům útesy ostrova asi nepřipadaly už tolik romantické jako siru Harmsworthovi a navzdory četným majákům tu nacházeli smrt ve studených vlnách. A pokud se navíc dívali na ostrov z paluby nepřátelské lodi, měli velkou šanci, že to schytají ještě od některé z četných pevností hájících Jersey, jako je například východní Mont Orgueil, helierská Fort Regent nebo jižní už zmíněná Elizabeth Castle. Kromě toho stojí na ostrově řada opevněných věží. Z novějších dob nás, obdivovatele betonu, osloví bunkry na jihozápadním mysu Corbiere, na jižním Noirmont (velitelský bunkr) anebo Moltkeho baterie na západě u Le Pulec.
Pacifista ale raději zvolí piknik na některém z krásných trávníků zeleného ostrova, například cestou po Silnici mlýnů (Le Chemin de Moulin) ve Waterworks Valley. Anebo zamíří za zvířaty do safari Wildlife Geralda Durella v zoo na druhé, od moře odvrácené straně kopce Rozel porostlého ostružiním.Na Jersey, který je jen jedním ze čtyř hlavních ostrovů Normanského souostroví (Guernsey, Alderney a Sark), je celá dlouhá řada atrakcí podle veškerého vkusu, ať už se zajímáte o sport, o historii anebo jen chcete příjemně utratit čas a peníze. Jersey je totiž anglické letovisko, jehož pláže (na nichž nám zimou stojí všechny chlupy) jsou Brity vnímány jako teplé koupání.
Normandie a skok přes vodu
Pokud se na Jersey vydáte, pořádně si to užijte, protože podruhé sem asi už nikdo z nás nepojede. Ne že by se mi na ostrově nelíbilo. Spíše proto, že nám polykačům kilometrů neskýtá malý ostrov dlouhodobé potěšení, a pak také kvůli ceně, kterou si řeknou přepravní společnosti za trajekt. Nedejte příliš na mapy, které vám malují krátkou spojnici mezi francouzským přístavem Carteret a Jersey. Lodě tady sice jezdí, ale vozí jenom pěšáky. My motorizovaní musíme až do St-Malo, odkud jezdí dvě společnosti – Condorferries a HD Ferries. Obě společnosti nabízejí prakticky stejnou službu: přepravu rychlou lodí s jediným rozdílem – kondoři hrají na místenky. Spokojí se ovšem s poloviční cenou proti HD! Na všechno se zeptejte raději dvakrát a dejte si tu práci porovnat obě nabídky, abyste neměli pocit, že sto éček vyhazujete do Kanálu.
 Normandie není tak úplně místem dovolenkového odpočinku. Pro hledače minulosti má příliš zřetelnou příchuť krví vykoupené země. Tudy na sklonku německého panství v Evropě přicházela svoboda a většina z lidí, kteří na tohle pobřeží zamíří, sem jede právě kvůli tomu, kvůli geniu loci. Kvůli plážím, které tehdy byly posledním koupáním dlouhé řady mladých mužů, jimž z velké části mohla být nějaká Evropa klidně ukradená. Kvůli muzeím. Kvůli bombami rozervanému betonu německého Atlantického valu. Kvůli hřbitovům, kvůli krajině pobřeží připomínající se svými téměř sedmdesátiletými krátery zničené golfové hřiště, kvůli torzům z moře vytažených letadel, kvůli mrazení v zádech, když vstupujete do plamenometem zčernalých útrob bunkru, ve kterém se do posledních chvilek krčili sedmnáctiletí kluci, jimž už v tu dobu byla válka stejně protivná jako chlapcům z Texasu nebo z New Orleansu. Normandie je tak místem rozjímání, když stojíte na Pointe du Hoc nebo na pláži Omaha.
A přesto je v tom kraji laskavost. Ať už přijde v podobě pitoreskních návsí malých vesniček nebo jako majitel přes poledne zavřené kavárny, kterému svačíte u stolku v předzahrádce (umíte si to představit u nás?), či prostřednictvím starších manželů z Broucheville, poskytujících za hubičku stylový a romantický privát (absolutně bez signálu kteréhokoliv z operátorů) i s lahví vlastního červeného. Laskavost totiž není přímo úměrná dějepisu či místopisu. Dokonce ani počasí! Jedno, zda na východě či na západě, buď tam je anebo není. Buď ji hledáte a najdete anebo ne.
Zdroj: Supermoto 04/09
Autor: Pavel Suchý
 |
Mezi oblíbené
RSS/XML
RSS feed komentářů