První kláda jde ještě překonat z chodu. Druhá už se neobejde bez nohou a gejzírů hlíny a kůry, protože je dost vysoko, a třetímu stromu se už musí rukama domluvit. Na to, že jsme chtěli nahoru, lopotíme se v tomhle potoce po proudu už několik hodin. Stejně jako v životě, i v tady těch lesích se totiž občas musí chvíli dolů, aby se pak jeden mohl pěkně rozhlížet z pořádného vršku!

Protože je enduristů jezdících každoročně do Rumunska vydýchat napjaté ekologicko-společenské dusno České republiky dost, je myslím všeobecně známo, že takový potok stržený erozí a plný kluzkých klád a balvanů je standardní součástí rumunské lesácké cesty. A je celkem pohoda, když vás někam dovede. Jsou tu zapeklitější překážky. Za pár dní budeme motorky přehazovat přes metrovou ohradu pro dobytek, jelikož naše snaha o nalezení vrat bude marná. Ovšem za výjezd ke „křížku“ budeme muset dát ještě víc obětí, o případně znečištěném spodním prádle ani nemluvě. Jsme tu na šest dní a určitě je nechceme promarnit, přestože rozjezd plánujeme vážně klidný.

Na dvě doby
Proč být „in“, když můžete být „out“? A proč se v tomhle marastu tahat kromě vlastních kil ještě s těžkou motorkou? Náš „Looser team“ je proto sestaven výhradně z rekreačních milovníků přírody na dvoudobých pragovkách a třístovkovém Gas Gasu. Máme rádi modrý kouř a každovečerní alchymii s kanystry a odměrkami!Ten vlažný rozjezd byl pěkným předsevzetím. Když jsme brzy nad ránem na začátku června dorazili dodávkou do Ciocanesti do předem domluveného penziónu Vladimir, ukazoval teploměr zajímavou číslici 1,5 °C a já si říkal, co asi tak tady budeme ten týden dělat, a předem litoval vlastní játra. Počasí ale poslechlo na povel a kromě pár bouřek nám dělalo radost. Každopádně ovšem první den byl terén pořádně napitý. A nám se vlažný rozjezd moc nepovedl. Když jsme stroje tahali v bahnitém výjezdu metr po metru, říkal jsem si, že nejhezčí stejně byla pohoda v dodávce cestou sem…

Nástup na poloniny
Penzión Vladimira Tomoiagy v Ciocanesti leží v nádherném údolí řeky Bistrici, sevřené mezi pohoří Suhardului a Mestecanisului, na silnici mezi známým průsmykem Prislop a městečkem Iacobeni na východní straně rumunské Bukoviny. Za pár eur tu motorkář najde slušné ubytování u civilizovaného a na všechny komunikační prostředky současnosti připojeného majitele s tváří Benita Mussoliniho, parkování i malou dílnu pro drobné opravy. Vladimir hovoří anglicky, francouzsky, rusky a pochopitelně rumunsky a je vyhlášený svou pohostinností, a především pak kuchyní. I kdybych hned první den měl pečlivě atomizovat píst ve svém dvoutaktu, to jídlo by stálo za ten zájezd!To nám ale s kvalitními stroji nehrozí, a tak hned druhý den (byť za cenu první zlomené spojkové páčky) vypátráme, kudy nahoru na pastviny s nadmořskou výškou nad jeden tisíc metrů. Cesta stoupá z vedlejší vesnice do výšky 1562 m n. m. k vrcholku kopce s typicky rumunským jménem Švejceria. Po krásných výjezdech vám nahoře srdce radostí poskočí – to jsou panoramata! Na protějším masivu vidíme monastýr Sv. Petra a Pavla, kde jsme byli včera, i hospodářství vyrábějící sýry v jeho blízkosti. Na druhé straně se tyčí holé a sněhem flekaté vrcholky Omuluje (Om, Omu, Omuluj, Omalui – jak v které mapě a hlavě) a ještě dál k nebi trčí štíty Rodnei. Pro dnešek se spokojíme s nádherou rychlých cest těchto polonin, ale cíle na další dny jsou jasné.

Hledání cesty k Omuluji
Jak to tak někdy bývá, po těžkém celodenním hledání způsobu, jak překonat rozlehlé údolí mezi Švejcarií a Omulujem (jelikož výraz cesta by byl nechutným eufemismem), člověk zjistí, že z druhé strany (asi 40 km) vede celkem slušná „hajvej“, sjízdná i dacií, do sedla Rotunda. Odtud je to pod Omului asi dvacka pěkné offroadové motocyklovačky, ale pro dnešek nás obrací nedostatek benzínu. Nazítří se jede na jisto a výlet stojí za to. Stojí nás to sice další páčku spojky a závěr k vrcholu je poněkud adrenalinový, ale rozhled z výšky 1932 m už tady překoná máloco. Výjezd je zpestřen prvoválečnými frontovými zákopy z let 1916-1918, které v nízké horské vegetaci nejsou příliš vidět. Cestu dolů volíme jinudy. Nejde to hladce, ale už jsme si srovnali standardy, a tak si to užíváme.

Parcului national
Národní park Rodnei vypadá z dálky impozantně a slibuje další mety. Skutečnost je ale jiná. Kromě vlastních výčitek svědomí kvůli přírodě se potýkáme i s údaji prastaré mapy, která nám kreslí cesty, jež buď nikdy nebyly, anebo nejsou už hodně dlouho ani schůdné, natož sjízdné. Neudržované kýmkoliv zarostly klečí, skrz kterou si cestu najde snad jen zvěř. Vrchol Ineu s 2279 metry tak na nás dělá dlouhý nos, čepici bílých mráčků laškovně nasazenou bokem. Jedeme jinam!Odpoledne dáváme relaxační projížďku po prašných cestách druhého masivu za Botosulem a další, předposlední plnohodnotný den věnujeme cestě k ukrajinské hranici. Té musíme ovšem přinést patřičnou oběť, téměř 40 km po asfaltované okresce do průsmyku Pasul Prislop (1416 m n. m.), z něj kamenitými cestami k Fintině Stanki (1725 m n. m.) a pak dál na sever bahnem a kamením. Tohle místo už trochu znám z roku 2004, kdy jsme tady „cvičili“ s mnohem méně ochotnými bavoráky, ale dál za Fintinou je mi to k ničemu. Doptat se pastevců není pokaždé jednoduché, někdy mi přijde snazší ptát se jejich zvířat. Přestože použijete vyloženě mezinárodní výrazy společně s trochou rumunštiny, každý stejně mávne jiným směrem. Od západu se navíc valí po nebi něco černého a nejsou to vrány. Navečer nakonec na hranici narazíme. Vypadá tak, že bychom ji bez povšimnutí přejeli, nebýt ostražité hlídky rumunské Guardia frontiera, která nás okamžitě prolustruje, nicméně ve velmi přátelském duchu. Cestou zpátky nám samozřejmě ta černá obloha spadne na hlavu a návrat na Prislop se podobá rychlostní zkoušce na mokrém kamení. Moje poklona, že se nikdo nezaryl nosem mezi ně.

Ke křížku
To nejlepší nakonec, říká se. Protože je u Vladimira ještě parta čtyřtaktářů z okolí Brna, předáváme si kromě popichování také sem tam dobrou informaci. Ocelový kříž, který ve větru zpívá, stojí na holém vrcholku Oušoru (1638 m n. m.), vzpínajícím se nad údolím Vatry Dornei. Cestu pod Oušor si každý najde sám, dřív nebo později. A výjezd nahoru je vážně zlatým hřebem naší šestidenní dovolenky – po nějakých dvou, třech stovkách metrů úzkého, sjezdovku připomínajícího, travnatého a klikatého pásu lesem čeká přes tři metry vysoká a prakticky kolmá stěna před závěrečnou pěšinkou k vrcholu. Bohužel se dá před touhle překážkou zastavit a podělat se. Jenže kluci na čtyřtaktech to dali taky, alespoň někteří. Je kde se rozjet, takže se to musí vyšvihnout a hned nahoře točit, aby člověk nezapadl do kleče za horizontem. Překonáme to všichni a zbytku naší party tak patří můj veliký obdiv – postavit nám tohle někdo do cesty na začátku týdne, polámeme si nejen páčky, že? Odměna je nepopsatelná. Nahoře na Oušoru jste jak v sedačce větroně. Co na tom, že dnešní večeře je asi pro někoho jiného? Zítra už bude pršet a nás již kromě cesty pro sýr nahoru nad vesnici čeká jen wapka a nakládka. Za ten týden tady jsme nakroutili asi 650 km, z toho tak sto padesát po silnicích, a padalo se málo, spíše jen tak pro formu. A tak doufám, že to nejsou poslední rumunské kilometry.

Pár postřehů
Mapy (staré sovětské vojenské v azbuce) je možné si za pár dolarů stáhnout na www.mapstore.com. Ne vždy  odpovídají současné skutečnosti, jelikož pocházejí ze 70. let, ale nebojte se – kopce a údolí nikdo nepřestěhoval. S Vladimirem je možné komunikovat po e-mailu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , ubytování bez jídla je možné mít od 6 do 10 eur. Benzínka je ve vedlejší vesnici, velký obchoďák v Iacobeni. Na kopcích samozřejmě není nic, a tak to chce buď větší nádrž, anebo dvě petky do každého batohu. Jezdit se s tím dá.

Poděkování na závěr patří firmám MG Sport Czech pana Churavého (Ufo), ET Hamouz Kladno (Praga), Nokamoto (Shark), Scooters (STR), JDC – Gas Gas Císař a Gold­Fren za brzdové destičky, které pro Rumunsko ke všeobecné spokojenosti nahradily dosud používané výrobky. Modifikovaná směs pana Špačka S33 racing udělala brzdy kousavější, což ještě více než u lehkého dvoutaktu ocení jezdec cestovního endura.



Zdroj: Supermoto 09/09
Autor: Pavel Suchý

Komentáře (0)

RSS feed komentářů

Komentář	menší | větší
Jméno
Opiš zobrazená písmena
Odebírat na email (pouze pro registrované)
	Komentuj