Co s prodlouženým víkendem na konci léta? Alpy jsou daleko, a tak volba padá k našim východním sousedům. Kam jinam než do Vysokých a Nízkých Tater? Očekávání solidního svezení se nakonec naplnilo a bylo sem tam i něco k vidění, nicméně kvalitního asfaltového povrchu naši slovenští sousedé na rozdávání nemají… 

Jak už to bývá, pár kluků na poslední chvíli odřeklo, a tak jsme zůstali dva. Všechno špatné pro něco dobré, jak se říká, aspoň cesta půjde hladce, neboť čím více motorek jede, tím častěji se na sebe navzájem různě čeká. Sraz máme ve čtvrtek po práci u benzínky na hradecké dálnici a jelikož je poměrně husto, a to jak v celé Praze, tak i zkraje dálnice, vyrážíme až okolo půl sedmé. Nocleh je domluven na doporučení v penziónu Hájenka ve vesničce Bílá na úpatí Moravskoslezských Beskyd, a tak máme před sebou slušnou porci kilometrů. Nesnáším přejezd ze světla do tmy, ale pro tentokrát se s tím musím i navzdory tmavému hledí vyrovnat. Krátce před desátou jsme v posteli, uf, to byla palba… 

Směr Vysoké Tatry
V pátek ráno hned po snídani razíme směr Tatry. Průjezd Makovským průsmykem, nejvýše položeným průsmykem na hranici se Slovenskem (801 m), by byl asi dobrou volbou, kdybychom tudy nejeli v pátek dopoledne. Kamióny mají napilno, po půlhodině je přestávám počítat. Žilina, průjezd Malou Fatrou do Martina, cesta vede podél řeky Váhu a pak kousek po dálnici. Sjezd na Podbanské, po chvíli už se po levé straně tyčí masiv Západních Tater. Koukáme do mapy, moc možností není. Vysokými Tatrami vede jen jedna silnice směrem do Tatranské Lomnice. Zpočátku cestu lemují lesní porosty, ale čím výše se dostáváme, stromů ubývá. Přírodní katastrofa se tu odehrála už před pěti lety, ale člověk se s těmi mnohahektarovými holými pláněmi, kde byly předtím hluboké lesy, nedokáže pořád srovnat. Projíždíme Tatranským národním parkem se zastávkou na Štrbském plese. Bohužel, počasí nám moc nepřeje. Přes nízkou oblačnost toho není moc vidět. Turistům to zřejmě nevadí, je jich všude spoustu. Sedáme na motorky, chceme Tatry objet z polské strany a podívat se do Zakopaného. Brzy ale tento plán opouštíme. K tomu, abychom se mohli vydat na rozbité slovenské cesty na pomezí s Polskem, bychom potřebovali endura. U polských hranic tedy otáčíme a míříme do Nízkých Tater.

Nízké Tatry
Pokračujeme přes Kežmarok a Poprad, do Nízkých Tater. Poměrně slušná silnice vede jižně Muránskou planinou, i když rozsypaného štěrku na vozovce je na náš vkus až příliš. Už už se vidíme v příkopu, kola se v ostrých zatáčkách smýkají jako na ledě. Na druhou stranu jsme tu kvůli panenské přírodě, které si člověk dostatečně užije. Kopce s nádhernými lesy, krásné malebné vesničky. Stejně jako Vysokými, ani Nízkými Tatrami silnic a cest obecně moc nevede, nicméně z Podbrezové směrem na sedlo Čertovica (1232 m) je položený nový asfaltový povrch. Nemůžeme minout vyhlášenou lyžařskou oblast s lanovkou na Chopok s překrásným s výhledem na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier. Konečně trochu příjemného klidného svezení. Blíží se podvečer, a tak přistáváme v jednom z hotýlků v malé vesničce Huty na západě Chočských vrchů. Velmi příjemné místo, klid, pohoda, pohostinnost místních lidí nebere konce. Nocleh se snídaní 20 eur na osobu, a to ještě dostáváme grátis buřty k ohýnku a nějaké to pivko.

Dva dny krásně a dost
Následující den bohužel dokonale vychází špatná předpověď. Nad celým Slovenskem je jeden veliký černý mrak, ze kterého padají proudy vody. Na řadu přicházejí nepromoky. Další náš plán tak dostává „na frak“. Aniž bychom navštívili a projeli Velkou a Malou Fatru, stáčíme se zpět k domovu. Na poslední chvíli padá rozhodnutí. Vezmeme to zpět severní Moravou, snad nám bude počasí přát. I když, jak říkáme, deštivé počasí k cestování na motocyklu prostě patří a nikdo se mu nevyhne. Poklidná jízda přes Dolný Kubín, Žilinu a Čadcu nás dovede až do Ostravy. Desítky kilometrů frézované vozovky a ještě navíc píchlá přední pneumatika u mé Ninji je opravdu vrcholem dnešního hnusného dne. Naštěstí v Opavě už nás vítá jasná podvečerní obloha. Zítra bude už určitě zase hezky.

Jesenická magistrála
Ráno je sice poměrně chladno, ale slunečno a hlavně sucho. Z Bruntálu jedeme na sever. Z Jeseníků doporučuji především magistrálu z Bělé pod Pradědem na Velké Losiny – příjemná a přehledná silnice se spoustou zatáček a nádherným okolním výhledem. Orlické hory projíždíme uzounkou silničkou č. 311 lesem podél polských hranic přes Orlické Záhoří, odkud ještě směrem na horské sedlo Šerlich u Deštného (980 m) nabízí zdejší silnice, pokrytá zánovním asfaltem, solidní svezení. Poté míříme přes Náchod po „čtrnáctce“ podél celých Krkonoš až do Tanvaldu, odkud si každý milovník řídítek určitě vychutná trasu Plavy, Železný Brod a Turnov. Provoz s blížícím se pozdním odpolednem sílí, a tak už chceme jen bez nehody dojet domů. Víkend je za námi. Co dodat? Do Tater to není relativně daleko a za prodloužený víkend to každý nadšenec jedné stopy bezpochyby zvládne. I když slovenské silnice budou svědčit spíše příznivcům endur. Přesto si myslím, že i přes nepřízeň počasí se výlet vydařil a těch 1470 km, které přibyly na tachometrech, stály za to.


Zdroj: Supermoto 12/09
Autor: Jan Bürger

Komentáře (0)

RSS feed komentářů

Komentář	menší | větší
Jméno
Opiš zobrazená písmena
Odebírat na email (pouze pro registrované)
	Komentuj