Je ten správný čas udělat si pořádek ještě před jarem. Naštěstí takové záchvaty máme sice všichni, ale zřídka. Z kupy neroztříděných papírů, věcí a možná ještě od Vánoc neuklizeného haraburdí najednou vypadne starý Svět motorů. Kdo ví, kde se tu vzal. V jednadvacítce z roku 1988 na vás vykoukne zázrak moderní techniky Moskvič 21412, který autor článku vychvaluje za vysokou užitnou hodnotu. Kdo Moskviče vlastnil, ví své. V celém čísle však není o nákladních automobilech ani zmínka. Až na drobnou poznámku v rubrice Co vy na to? Napsal ji nějaký Dr. Friml. Postřeh, který by měl být už dnes minulostí. Opravdu? Posuďte sami:
Dojel jsem ji cestou do Kladna. Avie s hradeckým číslem byla naložena snad osmimetrovou páskovinou, která se celá posunula dozadu a svými konci dřela o vozovku a zanechávala na ní šrámy a vodopád jisker. Moc nechybělo, aby se náklad celý sesul dolů. Ale zřejmě už to bylo i řidiči podezřelé, a tak náhle přede mnou zajel ke kraji a zastavil u benzinového čerpadla. Zastavil jsem i já a oba jsme vystoupili. „Vám to nevadí?“ povídám. Mladík pokrčil rameny, že mu to tak prý „voni“ naložili. „Kdo voni?“ nechápu. Za náklad si zodpovídá každý sám.
A neochota řidiče Avie přiznat si vlastní chybu mě dráždí.
„Voni,“ útočím, „ti můžou za všechno! Vždycky jsou to ti druzí, co neudělali práci pořádně, co nepřivezli mléko, co neutáhli kola, co nedodali to a ono nebo odbyli to a to. Voni. A teď si představte, že budete ležet na operačním stole s rozříznutým břichem a pan doktor najednou přestane a řekne: zedník mi taky nechal na chalupě rozestavěnou zeď vprostředku, instalatér popáté nepřišel a chleba měli v sámošce zase tvrdej. Proč bych já měl být perfektní? A sebere se a odejde. Když můžou ‚voni‘, proč ne každý? To byste se divil! Vy můžete odbývat svou práci beztrestně, druzí ne. Vy můžete svalovat chybu na druhé, jinak nikdo. Sám jste si měl na náklad dohlídnout, sám vést ty, co ho nakládali, k pořádku. Teď máte jen svou odpovědnost. Ne „voni“. Vy. Vy jste řidič. Vy ohrožujete ostatní a ničíte silnici!“
Stál a nechápal, co to do mne vjelo. Vždyť se nic nestalo a koneckonců - co mi je do toho? Jenomže v tom to vězí.
V ordinaci, v autodílně, u soudu a jinde, všude, kde se jedná o naše vlastní věci a zájmy, tam vyžadujeme přesnost, rychlost, zájem, jsme citliví, když nás někdo odbude, když se prodavačka utrhne a vrchní má dost času. Ti všichni dohromady také špatně nesou, když zase jinde se s nimi nikdo nepáře, když zase je odbývají, mračí se na ně a krčí rameny. Voni. Kouzelné slovo. Výmluva, záminka, obezlička.
Za protektorátu se na všechno říkalo - to víte, je válka. Do ní se už tehdy vešel každý šlendrián a nepořádek. Mohla za leccos, ne za všechno. Teď se říká: To víte, jsou dovolené, Vánoce, nejsou lidi. Stejně dobře poslouží „voni“. Kazí, ničí a flinkají kdeco, mohou za všechno. Dá se na ně všechno možné svést, může se na ně bez obalu nadávat. Neprůstřelní, anonymní, nepostižitelní a přesto všudypřítomní „voni“.
Mladík civěl a nevěděl kudy kam. Ani mi nenatloukl. Neznal řešení celého toho složitého problému naší každodenní současnosti, ani si nevěděl rady, jak přetěžký náklad posunout. Neznal jsem je ani já. Jen mi bylo na rozdíl od něho jasné, že „voni“ jsme každý z nás očima toho druhého. A že když sami odbýváme práci, ať je jakákoli, nemáme nárok na nic nadávat. Tím méně říkat „voni“. Vždyť jsme to v jiné souvislosti zase jen my sami.
Co se od té doby změnilo? Zdá se, že nic. I ve všech našich dnešních problémech jsme to přece vždycky MY a VONI. Prastarý článek se ptal, co vy na to? Už si ovšem nepamatuji, zda se tenkrát někdo ozval. Určitě si ale pamatuji, kolik od té doby jen mýma rukama prošlo dopravních nehod vinou špatně upevněného nákladu: Jen jsem přijel domů a kousek od nás vězel v příkopu nákladní automobil, který vezl střešní krytinu - takové ty betonové vlnovky. Už nevím, proč havaroval, ale jak se vozidlo zarazilo v příkopu, celý ten náklad těžkých vlnovek ustřihl celou jeho kabinu. Kdyby řidič nevypadl včas, přišel by o hlavu.
Krátce na to jsem v zatáčce u Košína potkal nákladní automobil budějovického Budvaru, kterému povolila „sajtna“ a snad stovka beden piva se vysypala do křižovatky. Skla bylo po kotníky a piva ovšem taky velká škoda.
Prostě zase se někde stala chyba, která se vymstila. S nákladem to není snadné a všichni to dobře víme. Denně se s ním potýkáme a denně také spoléháme, že ti druzí, kteří nakládají, to udělají dobře. Jenomže nakonec to vždycky má na svém triku řidič, a tak to také bere i § 52/2 zákona o provozu na pozemních komunikacích:
„Při přepravě nákladu nesmí být překročena maximální přípustná hmotnost vozidla a maximální přípustná hmotnost na nápravu vozidla. Náklad musí být na vozidle umístěn a upevněn tak, aby byla zajištěna stabilita a ovladatelnost vozidla a aby neohrožoval bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, neznečišťoval nebo nepoškozoval pozemní komunikaci, nezpůsoboval nadměrný hluk, neznečišťoval ovzduší a nezakrýval stanovené osvětlení, odrazky a registrační značku, rozpoznávací značku státu a vyznačení nejvyšší povolené rychlosti; to platí i pro zařízení sloužící k upevnění a ochraně nákladu, jako jsou například plachta, řetězy nebo lana. Předměty, které lze snadno přehlédnout, jako jsou například jednotlivé tyče nebo roury, nesmějí po straně vyčnívat.“
To všechno už dávno známe. Jen je třeba si to každé ráno zase znova připomenout. I tehdy, když nám nakládají VONI.
text: JUDr. KAREL FRIML, CSc.
zdroj: Trucker 4/2006
 |
Mezi oblíbené
RSS/XML
RSS feed komentářů